Plovoucí podlaha je krásná věc, ale bez správné podložky a parozábrany ji může zespodu tiše ničit vlhkost. Aby se tomu předešlo, pod podlahu patří vrstva, která vlhkost zastaví a zároveň srovná drobné nerovnosti, zlepší akustiku a ochrání zámky lamel. Klíč je jednoduchý: vybrat správný typ podložky a parozábrany, pečlivě připravit podklad a vše uložit tak, aby nevznikla žádná netěsnost. Níže najdeš podrobný, praktický postup od výběru materiálu až po finální kontrolu.
Než rozbalíš první roli, zvol si systém: samostatná PE parozábrana + podložka, nebo integrovaná podložka s parozábranou. Pro byty nad nevytápěnými prostory (sklep, garáž) a na mladé potěry je jistější samostatná PE fólie tloušťky aspoň 0,2 mm (200 μm) s přelepenými přesahy. U vinylových a laminátových podlah sleduj doporučení výrobce, protože některé podložky mají omezení tloušťky, tvrdosti i tepelného odporu kvůli stabilitě zámků a kompatibilitě s podlahovým topením. Hodnota tepelného odporu celé skladby nad podlahovým topením by obvykle neměla překročit přibližně 0,15–0,17 m²K/W a samotná podložka často max okolo 0,05–0,075 m²K/W; tužší XPS se hodí pod laminát, pružnější PUR/PET pod vinyl, korek spíš tam, kde nepotřebuješ parozábranu. Pokud máš cementový potěr bez topení a suchý dům, stačí obvykle parozábrana Sd ≥ 75 m (typická PE 200 μm), zatímco na anhydrit a na chladné přízemí je lepší vyšší jistota a precizní přelepy. Zásada zní: nešetři na správném typu a tloušťce, ale nikdy nepoužívej dvojitou parozábranu v jedné skladbě, aby mezi fóliemi neuvízla stavební vlhkost. Kdo si není jistý, volí kombinovanou podložku s integrovanou fólií a samolepicím okrajem, která eliminuje chyby ve spojích, ale vždy si ověř kompatibilitu s krytinou i se zamýšleným provozním zatížením.
Bez dobrého podkladu neexistuje dobrá podlaha, takže nejdřív zkontroluj rovinnost, pevnost a čistotu potěru nebo staré podlahy. Běžné plovoucí podlahy vyžadují rovinnost zhruba do 2 mm na 2 běžné metry, větší vlny nebo lokální prohlubně vyrovnej samonivelační stěrkou podle návodu výrobce. Vysaj prach, odstraň sypké vrstvy, mastnotu i barvy, utěsni praskliny a přechody trubek, a pokud se objevuje vlhkost zespodu, vyřeš příčinu (hydroizolace, větrání, odvodnění) dřív, než rozvineš jediný pás fólie. Přeměř zbytkovou vlhkost potěrů: cementový potěr by měl mít max cca 2,0 CM% bez topení a 1,8 CM% s topením, anhydrit typicky 0,5 CM% bez topení a 0,3 CM% s topením; pokud je víc, pokračuj v vysoušení. Zkontroluj rovněž zbytkovou alkalitu u anhydritu, který nemá rád přímý kontakt s vodou, a po broušení vždy důkladně vysaj, aby parozábrana neležela na prachu, který by bránil lepení spojů. Okraje místnosti očisti a připrav pro vytažení fólie na stěnu, odinstaluj staré sokly a předem si rozmysli, kudy povedeš přesahy a kde je bezpečně přelepíš. Až bude podklad suchý, soudržný, rovný a čistý, máš vyhráno, protože jakákoli nerovnost či vlhkost se pod plovoucí krytinou násobí a přenáší do vrzání, praskání zámků a estetických vad. Na závěr přípravy si připrav nářadí: ostrý nůž, pásku pro parozábranu, široký válcový váleček nebo hladký přítlačný válec na vyhlazení fólie, metr a dlouhou latí pro průběžnou kontrolu.
Teď přichází na řadu parozábrana, tedy PE fólie, která zabrání pronikání vodních par zespodu do skladby podlahy. Role rozvinuj napříč směru budoucích lamel, nech přesahy 20–30 cm a tyto přesahy pečlivě, souvisle přelep speciální parotěsnou páskou – ne papírovou, ne univerzální. Fólii vyhlaď do roviny, vyžeň vzduchové kapsy k okrajům a po obvodu ji vytáhni minimálně 5 cm na stěnu, aby vznikla „vanička“, kterou později zakryjí soklové lišty. Průchody trubek nebo sloupků prořízni do tvaru kříže, fólii okolo utěsni páskou a dbej na to, aby nikde nevznikl otvor, kam by mohl vniknout vlhký vzduch. Při napojování v prahu mezi místnostmi spoj vždy překryj a slep tak, aby návaznost parozábrany byla hermetická i pod přechodovou lištou; přerušení parozábrany v prahu je častý skrytý zdroj problémů. V místech, kde budeš lepit dilatační profily, si předem vyznač osu, aby ses k přesahu fólie dostal i později a nemusel řezat naslepo. Pokud je podklad členitý, klidně použij dva tenčí pruhy místo jednoho širokého, lépe je srovnáš a přesnost spojů bývá vyšší. Dávej pozor na protržení o zrnka potěru, výstupky či šroubky: pracuj v čisté obuvi a pod kolena si dej čistou desku nebo karton, a po dokončení parozábrany ještě jednou zkontroluj každý spoj „na světlo“. Kdo má integrovanou podložku s fólií, postupuje obdobně, jen využije samolepicí přesah, který se skládá jako zip; i tady ale platí, že pás přitlač k podkladu po celé šířce.
Na parozábranu přijde samotná podložka, která zlepší kročejový útlum, srovná mikro nerovnosti a ochrání zámky lamel proti bodovému zatížení. V rolích (PUR/PET, PE, kombinované) ji rozvíjej stejně jako fólii s rovnoběžnými přesahy, u deskových XPS kladeš desky „na vazbu“, tedy s posunutými spoji, aby se zatížení lépe rozneslo. Spoje podložky obvykle klademe na tupo bez překryvu a přelepujeme je hliníkovou nebo systémovou páskou, aby se podložka při chůzi před montáží neposouvala. Tloušťku vol podle typu krytiny: laminát si často rozumí s 2–3 mm XPS, rigidní vinyl mívá rád tenčí a tvrdší vrstvy okolo 1–1,5 mm s nízkým stlačením; korek je příjemný, ale bez samostatné fólie není parotěsný. U podlahového topení sleduj co nejnižší tepelný odpor podložky i celé skladby a vyhýbej se příliš měkkým materiálům, které mohou tlumit teplo i zhoršit stabilitu zámků. Podložku napojuj pečlivě, bez „schodů“ a bublin, spoje přitlač přítlačným válečkem a hned při práci si odlamuj přebytky u stěn tak, aby 10–15 mm dilatační mezera zůstala čistá pro montáž soklů. V rozích a okolo dveřních zárubní si nech milimetrovou rezervu, aby se podložka při chůzi nenařasila a nepřenášela zvukové mosty do stěn. Pokud výrobce krytiny požaduje podložku s integrovanou parozábranou, dodrž přesný směr kladení (většinou šipkou k sobě) a nezaměň líc s rubem, protože funkční vrstvy jsou jednostranné. Na závěr celé plochy podložku ještě jednou zkontroluj dlaní – musí být hladká, spojitá a „tichá“, bez šustění a bez posuvů pod nohama. Jakmile toto sedí, můžeš bezpečně začít s první řadou lamel.
Poslední fáze je kontrola a plynulý přechod k samotné pokládce plovoucí podlahy, kde se pečlivost z předchozích kroků okamžitě vrátí v rychlosti a klidu práce. Nejčastější chyby jsou tři: děravé nebo špatně přelepené spoje parozábrany, podložka přesahující do dilatační mezery a podklad, který nebyl dostatečně suchý či rovný. Každou z nich lze přitom snadno odhalit – projdi plochu bosou nohou a dlaní, šustění nebo měkké „polštářky“ znamenají uvolněný spoj či bublinu, kterou je dobré hned rozlepit a znovu přelepit. Před první řadou lamel nasaď po obvodu distanční klínky na 10–15 mm, ať je dilatace čistá a rovnoměrná, a rozvrhni si šířku poslední řady tak, aby nebyla užší než 5–7 cm. Lamely ukládej po směru dopadu světla, první tři řady spoj do stabilního „koberce“, a až pak postupuj rychleji; přesahy zámků v sousedních řadách drž minimálně 30 cm. V prahu nechej dilatační profil dle požadavku výrobce, parozábranu a podložku pod ním pečlivě spoj a teprve potom profil osazuj, jinak vytvoříš skrytou cestu pro vlhkost. Po položení podlahy odřízni po obvodu vytažené okraje fólie těsně nad povrchem, nasaď soklové lišty a místa s prostupy utěsni pružným tmelem, aby neprocházel vzduch z „vlhké“ zóny zespodu. Pokud je v objektu novostavby vyšší stavební vlhkost, větrej, temperuj a v prvním roce dbej na pozvolné změny teploty i vlhkosti; prudké výkyvy škodí zámkům, dekoru i stabilitě podkladu. Když se i přes veškerou snahu objeví lokální vrzání, nejdřív prověř rovinnost podkladu a přítlak soklů, teprve potom hledej vinu v podložce; někdy stačí povolit lištu nebo přidat přechodovou dilataci. Uzavřením dilatačních mezer lištami a těsněním máš hotovo, a jestli jsi dodržel výběr, přípravu podkladu i hermetické spoje, bude podložka proti vlhkosti fungovat po celou životnost podlahy.
