Podlahy se nedělají od posledního prkna ani od vzoru na dlaždici, začíná se úplně jinde: u záměru, rozpočtu a rytmu života v místnosti. Přemýšlí se, kolik toho prostor vydrží, kolik vlhkosti a špíny do něj přineseme, jak často budeme uklízet a zda tu bude podlahové topení. Teprve potom dává smysl řešit materiál, barvu a pokládku, protože bez těchto odpovědí je to jen tipování naslepo. A protože každá volba má své „ale“, je fér si hned na začátku říct, jaké chyby si rozhodně nechceme zvát domů a kde budeme ochotni slevit, abychom se později neproklínali za unáhlené rozhodnutí.
První skutečný krok je průzkum podkladu neboli to, na čem má naše vysněná podlaha ležet, protože podlaha je tak dobrá, jak dobrý je její základ. Zjistíme pevnost potěru, jeho soudržnost, rovinnost, přítomnost prasklin a hlavně zbytkovou vlhkost; bez toho riskujeme klenutí, bubliny i plísně. Pokud je povrch křehký, zbrousí se, zpevní penetrací, trhliny se sešijí sponami a pryskyřicí a plocha se sjednotí samonivelační stěrkou o správné zrnitosti. V paneláku starý asfaltový či lignátový potěr může vyžadovat úplné odstranění, v rodinném domě zas může být nutné řešit dilatace a přechody mezi místnostmi ještě před nivelací. Vlhkost se měří CM metodou, u anhydritu i cementu, a výsledky se zapisují, protože „od oka“ je nejdražší metoda na světě. A nic z toho se nevyplatí obejít, protože každá minuta poctivé přípravy šetří hodiny oprav a peníze za předělávky. Teprve když máme tvrdý, soudržný, rovný a suchý podklad s jasně vyřešenými přechody, můžeme mluvit o tom, že je připravený na další vrstvy.
Druhý krok je o vlhkosti a kročejovém komfortu: oddělit, utlumit, ochránit. V přízemí nad zeminou je klíčová parozábrana s přesahem a zalepenými spoji, ve vyšších patrech zase akustika, aby nám pády kostek nebo kroky v ponožkách nepřipomínaly buben. Pod plovoucí systémy se volí podložky podle typu zámků a očekávané zátěže, na podlahové topení pak materiály s nízkým tepelným odporem, aby teplo nezůstalo uvězněné v konstrukci. U lepených krytin (vinyl lepený, textil, kaučuk, korek) se naopak řeší přilnavost, savost podkladu a volí se vhodné lepidlo – disperzní, reaktivní, tlakocitlivé – a správná stěrka podle gramáže. Dilatační pásky po obvodu místnosti dovolí podlaze dýchat a zabrání přenosu hluku přes stěny, což je detail, který se často podceňuje. Když se tyhle „neviditelné“ vrstvy udělají správně, podlaha je tichá, teplá a stabilní a zbytek je skoro radostná formalita. Ať už plánujeme laminát, dřevo, vinyl, dlažbu nebo litou stěrku, pravidlo je stejné: nejprve ochrana a akustika, až potom estetika, protože obrácené pořadí trestá.
Třetí krok je výběr materiálu a ten není o tom, co se líbí na obrázku, ale o provozu, ve kterém má obstát. Dřevo reaguje na vlhkost a teplotu, laminát je tvrdý a křehčí na hrany, vinyl miluje vodu a odolá drtivé většině skvrn, dlažba je královna do mokra a do těžké zátěže, litá stěrka propojí místnosti beze spár a dobře vede teplo. Do kuchyně a chodby šaháme po vysoké třídě zátěže a odolnosti proti otěru, do ložnice můžeme zjemnit komfortem a teplem na dotek, do koupelny hlídáme protiskluznost a uzavřenost povrchu. U podlahového topení dáváme pozor na deklarovaný tepelný odpor krytiny i podložky a na limity dilatací u dřeva a laminátu, abychom neskončili s vlnami po první topné sezóně. V otevřeném prostoru je dobré myslet na akustiku prostorovou i kročejovou a volit formáty, které nebudou ve velké ploše opticky „křičet“. Barevnost řešíme s ohledem na světlo a směr pokládky; dlouhé lamely kladené ke světlu prostor prodlouží, menší formát kladený do rybí kosti zase přidá charakter a pohyb. A když si nejsme jistí, testovací vzorek rozložený na místě řekne víc než sto fotek na e-shopu. Tím se z výběru stává rozhodnutí podpořené realitou, nejen hezkou fotkou.
Čtvrtý krok je samotná pokládka a každá technologie má svá pravidla, která není radno míchat. Plovoucí systémy (laminát, některé vinyly, třívrstvé dřevo) vyžadují rovinnost v řádu milimetrů, správnou podložku, dilatační spáry a především přesnou dilataci kolem trubek, prahů a pevných bodů. Lepené krytiny potřebují pečlivé vyrovnání savosti, správné načasování odvětrání lepidla a tlakové přiválcování, které sjednotí kontaktní plochu a vyžene zbytky vzduchu. Dlažba stojí na kvalitním lepidle a zubové stěrce odpovídající velikosti formátu, u velkoformátů je samozřejmostí buttering-floating pro 100% pokrytí a klínky nebo nivelační systémy jen jako pomoc, ne jako berlička proti křivému podkladu. U dřeva řešíme směr vláken na prahu, návaznost řezů a povrchové ošetření až po stabilizaci, u stěrek zase rytmus spár a dilatací, aby prasklina nevznikla jako „podpis“ spěchu. Řezy a dořezy plánujeme do míst, kde zmizí pod lištu nebo nábytek, a nikdy nenecháváme poslední řadu užší než třetinu šířky lamely či dlaždice, jinak se hrana časem unaví. Čistota je technologie: vysát, odmastit, nepokládat do prachu, protože každé smítko je hrbolek, který uvidí slunce pokaždé, když ráno vyjde. Když jde všechno hladce, pokládka je choreografie, kde se nářadí skoro samo podává do rukou.
Pátý krok se odehrává v detailech a právě ty dělají profesionální dojem: přechody, lišty, sokly, prahy, rohy a dilatace. Správně navržené přechodové profily překryjí dilatační spáry, sjednotí výšky a dovolí každé ploše žít svým životem bez pnutí a vrzání. Lišty nepřilepujeme „na věčnost“, ale s rozmyslem a s ohledem na možné servisní zásahy, rohy lepíme čistě, bez přetoků lepidla a s těsnícími vložkami tam, kde hrozí voda. U dřeva a korku myslíme na vlhkostní režim bytu a na kluzné podložky pod nábytkem, u vinylu a laminátu na kvalitní podložky pod kolečka židlí, aby se mikroabrazí neničil povrch. V koupelnách a u balkonových dveří řešíme silikonové spoje v barvě krytiny či spár, jejichž role je nejen estetická, ale hlavně vodotěsná a dilatační; silikon se vyhlazuje mýdlovou vodou a obnovuje, jakmile ztratí pružnost. Světelné podmínky prozradí každý milimetr, proto poslední kontrola probíhá proti bočnímu světlu a s rukou „naslepo“, která nahmatá hrb i tam, kde oko váhá. A nakonec se vše pečlivě vyčistí a zakryje, aby se čerstvě položená podlaha nestala staveništěm pro další řemesla bez ochrany.
Šestý krok je péče, bez které i ta nejlepší podlaha rychle zestárne a ztratí šarm. Údržba začíná u rohoží před vstupem a u filců pod nábytkem, pak teprve přichází na řadu mop a čisticí prostředky. Používáme přípravky doporučené výrobcem, u olejovaných dřev dolaďujeme olejem, u lakovaných povrchů volíme pH neutrální čističe a vyhýbáme se abrazivům, která dělají „matné cestičky“. Vinyly a lamináty nemilují přemokření, takže méně vody a častěji je lepší než jednou a hodně; dlažba snese víc, ale spáry ocení impregnaci proti špíně. Když se něco rozlije, řešíme to hned, protože barviva a kyseliny mají náskok, který po hodině už těžko doháníme. Jednou za čas projdeme dilatace, silikonové spoje a přechodové lišty a opravíme, co si běžný provoz vzal, protože drobná údržba stojí drobné, ale zanedbaný detail se mění v velkou opravu. A když přijde touha po změně, je fajn vědět, že správně navržená skladba podlahy dovolí mnohé: přebrousit dřevo, vyměnit lepený vinyl po zátěžových pásech, nebo „jen“ přestěhovat koberce tak, aby místnost znovu dýchla.
