Betonová podlaha dokáže být po letech úžasně poctivým základem, ale zároveň umí potrápit prachem, mapami a trhlinami. Místo drastického bourání dává smysl uvažovat o renovaci, která vrátí povrchu soudržnost, rovinnost a vzhled a přitom nevyřadí dům z provozu na týdny. Dobrá zpráva je, že většinu betonových podlah lze kvalitně zrenovovat svépomocí, pokud zvolíte správný postup, materiály a načasování. V následujících odstavcích projdeme celý proces krok za krokem – od diagnostiky po finální ochranu – tak, abyste měli jasno co, proč a kdy dělat.
Prvním a nejdůležitějším krokem je poctivá diagnostika stavu podkladu, protože špatně rozpoznaná příčina problému vede k špatnému řešení. Projděte celou plochu se světlem a dlouhou latí, hledáte nerovnosti, výmoly, vyduřené mapy, dutá místa a vlasové či otevřené trhliny. Zatlučením ocelového hřebíku či poklepem kladívka zjistíte, kde je beton odtržený od podkladu a zní dutě, taková místa se musí odkrýt. Zkuste jednoduchý test vlhkosti: přilepte fólii na 24–48 hodin a sledujte kondenzaci, v interiéru je vlhkost úhlavní nepřítel nátěrů i stěrek. Pokud byla na podlaze dříve guma, asfaltové lepidlo, barva nebo samonivelační směs neznámého původu, zaznamenejte si to, protože zbytky ovlivní volbu penetrace a způsob přípravy. Rozlišujte strukturální vady (pracující trhliny, nedostatečná nosnost, chybějící dilatace) od povrchových potíží (prašnost, křídování, kosmetické mapy), protože právě to určuje, zda opravujete, nebo přestavujete. Dále si ověřte pevnost povrchu: zkuste mřížkovou zkoušku nožem nebo seškrábnutí špachtlí – pokud se vrchní vrstva drolí, bude nutné brousit do pevného. Zkontrolujte výšku vůči dveřím a nájezdům, abyste věděli, kolik milimetrů si smíte dovolit přidat nivelací, aniž byste si zadělali na nový problém. Nepodceňte průběh a stav dilatačních spár, musí být čisté, funkční a přiznané i ve finální vrstvě, jinak vám nová podlaha praskne přesně tam, kde pracuje stará. A pokud si nejste jisti nosností nebo máte podezření na chemické znečištění oleji či solí, stojí za to udělat lokální sondy a malý zkušební vzorek materiálů, než se pustíte do plošné akce.
Příprava povrchu je srdcem celé renovace, protože i nejlepší materiál selže na špatně připraveném betonu. Začněte úklidem do detailu: odstranění volných nečistot, vysátí průmyslovým vysavačem, odmaštění detergentem tam, kde kapaly oleje nebo barvy. Staré nátěry, lepidla a křídovaté vrstvy je třeba mechanicky odstranit – běžně broušením, frézováním nebo tryskáním, podle tloušťky a tvrdosti povlaku. Cílem není „lesk“, ale otevřený, soudržný, rovnoměrně zdrsněný povrch s odstraněným cementovým mlékem; na hladkém „zrcadle“ se žádná nová vrstva neudrží. Po obroušení vše opět důkladně vysajte, věnujte pozornost koutům a hranám, kde se rád drží jemný prach, který zabíjí přilnavost. V místech, kde beton po zásahu odhalí dutiny nebo měkké mapy, pokračujte, dokud se nedostanete na pevné a soudržné jádro, dočasná shovívavost se později krutě vrátí. Přilnavost je vztah a ten vzniká jen na čistém, zdrsněném a suchém podkladu bez separačních vrstev, proto se vyplatí věnovat přípravě více času než samotnému nátěru. Pokud narazíte na asfaltové zbytky, nevěřte rozpouštědlům jako univerzálnímu řešení; lepší je je mechanicky odstranit, jinak mohou migrovat do nové stěrky a způsobit fleky. Odsajte i prach z pórů – když přejedete dlaní a nezůstane šedý film, jste na správné cestě. Před jakoukoli penetrací uzavřete a očistěte dilatační spáry, abyste je později snadno znovu vyplnili trvale pružným tmelem. A pokud plánujete epoxidovou nebo polyuretanovou úpravu, dbejte na to, aby povrch nebyl hladký jako sklo, ale měl jednotný profil, který výrobci často popisují jako CSP 2–3.
Jakmile je podklad odhalený a čistý, přichází na řadu lokální opravy trhlin, kaveren a odtržených míst, které rozhodují o dlouhodobé stabilitě. U trhlin je klíčové pochopit, zda jsou mrtvé (nepracují), nebo živé (dál se otevírají či zavírají), protože to přímo určuje volbu materiálu a detail opravy. Mrtvé vlasové trhliny lze po otevření do V-drážky a napenetrování zalít nízkoviskózním epoxidem nebo opravnou maltou, živé trhliny potřebují pružnější materiál, obvykle polyuretanové zalití nebo systém s pružným mostem. U širokých a zatížených trhlin funguje „sešívání“ ocelovými sponami nebo uhlíkovými lamelami v šikmých kapsách, které přenesou síly a zabrání dalšímu rozevírání. Kaverna či vyražený kus se vyseká do pravidelného tvaru s kolmými hranami, napenetruje a doplní polymer-cementovou (PCC) nebo rychletvrdnoucí R4 maltou, která po vyzrání snese i pojezd. Odtržené, duté plochy se vyříznou až na pevný beton; záplata má fungovat jako nová část desky, nikoli jako kosmetická náplast. Dilatační spáry se znovu proříznou, vyčistí, osadí šňůrou a vyplní trvale pružným tmelem tak, aby byly funkční a zároveň esteticky přijatelné ve finálním povrchu. Pamatujte na teplotu a vlhkost při chemických opravách – chlad a vlhko zpomalují reakce, horko je naopak urychluje a zkracuje otevřený čas, což ovlivní výsledek. Pokud řešíte zálivku kolem kanalizačních vpustí, myslete na spád a na to, aby nový materiál nevytvářel „schod“, který by ničil finální vrstvu nebo zachytával vodu. Po lokálních opravách vždy jemně přebrušte přechody do ztracena, aby se pozdější stěrka nebo nátěr rozlil plynule bez viditelných hrbů. A až nakonec si znovu zkontrolujte rovinnost latí i vizuálně, protože je mnohem snazší přidat tady pár milimetrů malty než později honit nerovnosti v celé ploše.
S pevnými opravami v kapse přichází fáze sjednocení a vyrovnání, která dá podlaze novou geometrii a připraví ji pro finální vrstvu. Nejdřív použijte vhodnou penetraci podle systému, který budete dále aplikovat: akrylátovou pro cementové stěrky, epoxidovou s posypem křemičitým pískem pro náročnější nátěry nebo problematické podklady. Penetrace není jen „pojistka“; uzavírá póry, váže prach a zajišťuje rovnoměrné nasákání, aby se stěrka chovala čitelně a nevytvářela fleky. U okrajů nalepte dilatační pásku a rozdělte velké plochy na logické celky, abyste stihli materiál rozlévat v jeho otevřeném čase bez studených spojů. Samonivelační stěrku míchejte přesně podle návodu, používejte čistou vodu, nalévejte v pruzích a odvzdušňujte jehlovým válečkem, jinak v povrchu zůstanou krátery a „měsíční“ bubliny. Pohlídejte minimální a maximální tloušťku v jednom záběru, některé směsi zvládnou 1–10 mm, jiné 5–30 mm; nepokoušejte se „šetřit“ přidáním vody, zničíte pevnost. Spotřebu propočítejte dopředu a přidejte rezervu, nic nenaruší tempo víc než chybějící dva pytle, když už vám běží čas. Pochozí bývá stěrka za několik hodin, ale další vrstvy klaďte až po doporučeném vyzrání; u lepených krytin hlídejte zbytkovou vlhkost podle požadavků výrobce. Pokud po vytvrdnutí objevíte drobné nedokonalosti, přebrušte je a lokálně doplňte, vyplatí se to vzhledově i životností. A nakonec znovu vysajte, protože i tenký prach z broušení dokáže zkazit dokonalost nátěru nebo uzavírací vrstvy.
Když je podklad rovný a soudržný, přichází nejočekávanější fáze – volba finální úpravy a její aplikace na míru provozu místnosti. Do garáží a dílen se osvědčují epoxidové nebo polyuretanové nátěry, v obytných prostorech se uplatní mikrocement, uzavíratelné stěrky nebo příprava pro lepení vinylu, lina či dřevěných dílců. V technických místnostech, sklepech a skladech stačí někdy i kvalitní impregnace proti prachu, která zpevní povrch a usnadní úklid, ale nečekejte od ní mechanickou odolnost jako u nátěrů. Volte systém jako celek – penetrace, mezivrstva, finální vrstva i údržba musí být kompatibilní od jednoho výrobce nebo ověřeně kombinovatelné, jinak přijdete o záruku i o nervy. U nátěrů sledujte protiskluz, do zón s vodou či oleji lze vsypat jemný křemičitý písek a vytvořit bezpečný povrch bez „brušného papíru“ na kolena. Mikrocement nabídne elegantní bezesparý vzhled, ale vyžaduje pečlivé zapracování a závěrečný lak; v obytných zónách odmění uživatele teplým dotykem a snadným úklidem. Pokud pokládáte lepené krytiny, dbejte na zbytkovou vlhkost podkladu a volbu tmelu či lepidla podle typu materiálu, jinak riskujete deformace a odlepování. Nezapomeňte na detaily u prahů, kolem sloupků a ve spárách – právě na okrajích se nejrychleji ukáže, zda byla práce odvedena precizně. Po dokončení dejte podlaze čas: chemicky vytvrzující systémy dosahují plných parametrů zpravidla až po několika dnech, proto těžké regály a ostré zátěže nechávejte až nakonec. A aby renovace vydržela roky, zaveďte jednoduchý plán údržby – pravidelné čištění, včasné doplnění tmelů ve spárách a obnova ochranné vrstvy, než se „projede“ na kost.
