Plovoucí podlaha není – jak by si mohl leckdo domýšlet – druh podlahové krytiny, ale jedná se o způsob pokládky. Jednotlivé lamely, jimiž je podlaha tvořena, se napojují k sobě, a nikoliv k podkladovému povrchu. Mezi podlahou a betonovým podkladem je umístěn pružný materiál, s nímž podlahovina společně vytváří jednak příjemné pochozí vlastnosti a také dobrou akustiku v místnostech.
Díly mohou být k sobě vzájemně připevněny lepidlem, anebo jsou do sebe nacvaknuty metodou Click. Lapidárně by se dala plovoucí podlaha připodobnit k puzzle. Podklad musí být čistý, suchý a rovný a na něj položíte parotěsnou fólii a mirelon.
Je důležité, aby lamely k sobě těsně doléhaly, jen tak může vzniknou pevný spoj. Při pokládce plovoucí podlahy je zapotřebí zajistit po obvodu místnosti (podlahy) takzvanou dilatační spáru – materiál se může vlivem změn teplot v místnosti mírně smršťovat a roztahovat (tzv. vnitřní pnutí), a kdyby dilatační spáry chyběly, tak by se lamely vyboulily. Spáry mají šířku cca 0,8 mm (přesnou šíři si můžete zajistit pomocí dilatačních klínků); na závěr se spáry překryjí lištami.
Plovoucí podlahy mají také svoje nevýhody, a to především tu, že nejsou voděodolné a nehodí se tedy k použití do koupelen, předsíní, a dalších prostor, kde lze předpokládat značnou vlhkost.
Nejoblíbenější a cenově nejdostupnější jsou laminátové plovoucí podlahy; vinylové plovoucí podlahy, které lze buď celoplošně lepit, anebo spojovat metodou „drážka a pero“; vícevrstvé dřevěné plovoucí podlahy; korkové plovoucí podlahy.
Plovoucí podlahovina je zpravidla tvořena třemi základními vrstvami: nášlapná, izolační, roznášecí.
