Expandovaný pěnový polystyren se vyrábí napěněním polystyrenových perlí o velikosti přibližně 0,63 až 3,15 mm. Do stavebních konstrukcí se dodává samozhášivý, tedy s retardéry hoření, které způsobí, že po odstranění zdroje ohně materiál sám uhasne. Desky určené do stavby mají být stabilizované: řežou se z bloků až po přirozeném smrštění v prvních týdnech po výrobě. Označení EPS 70, EPS 100, EPS 150 nebo EPS 200 vyjadřuje napětí v kilopascalech při desetiprocentním stlačení podle ČSN EN 13163.
Součinitel tepelné vodivosti bílého EPS se u podlahových typů obvykle pohybuje od 0,034 do 0,038 W/(m·K), u grafitových desek klesá k hodnotám kolem 0,030 až 0,031 W/(m·K). Objemová hmotnost podlahových desek bývá zhruba 18 až 30 kg/m³ a třída reakce na oheň je E. Faktor difuzního odporu se uvádí v intervalu přibližně 20 až 100.
Číslo za zkratkou EPS je rozhodující pro volbu desky do podlahy, protože vyjadřuje pevnost v tlaku. EPS 100 s napětím 100 kPa při desetiprocentní deformaci je standardem pro obytné místnosti rodinných domů a bytů s běžným provozem. EPS 150 s hodnotou 150 kPa se volí do kuchyní, kanceláří, skladů a všude, kde je vyšší plošné zatížení nebo tloušťka izolace nad přibližně 150 mm, protože stlačení je menší.
EPS 200 s 200 kPa slouží garážím, dílnám a průmyslovým plochám. Fasádní EPS 70 a ještě měkčí typy se do potěru nedávají, mají vyšší stlačitelnost a zbytečně snižují kvalitu skladby. Trvalá zatížitelnost při deformaci do 2 % je u EPS 100 přibližně 20 kPa, u EPS 150 asi 30 kPa. Grafitové desky stejné pevnostní třídy mají lepší lambdu při stejné tloušťce a umožní proto úsporu výšky.
Tloušťka vrstvy se navrhuje podle ČSN 73 0540-2 a podle polohy podlahy. Požadovaná hodnota součinitele prostupu tepla podlahy přilehlé k zemině je 0,45 W/(m²·K), doporučená 0,30 W/(m²·K), u pasivních domů se cílí ještě níže. Tepelné ztráty do země nebo do studeného suterénu mohou tvořit až čtvrtinu celkových ztrát budovy. U podlah na terénu se proto běžně ukládá 100 až 160 mm EPS, u nízkoenergetických a pasivních staveb 150 až 300 mm.
Nad vytápěnou místností stačí výrazně méně, často 20 až 80 mm, pokud se řeší spíše akustika. Grafitový EPS umožní při stejné tloušťce vyšší tepelný odpor, nebo naopak stejný odpor při menší výšce skladby. Tepelný odpor desky se počítá jako podíl tloušťky a lambdy, proto každý centimetr navíc na styku se zeminou snižuje provozní spotřebu tepla.
Podlahový EPS se ukládá mezi nosný podklad a roznášecí vrstvu, tedy cementový potěr nebo anhydrit. Podklad musí být rovný, jinak deska přenáší zatížení jen bodově a dochází k nadměrnému dotvarování. Desky se kladou na vazbu, mezery se vypěňují a u větších tlouštěk se používá více vrstev křížem, aby se omezily tepelné mosty. Pod podlahové vytápění patří minimálně EPS 100, v zatíženějších místnostech EPS 150.
Existují nopové systémové desky, do nichž se trubky zacvaknou, nebo rovné desky s příchytkami. Před litím potěru se izolace překrývá ochrannou polyethylenovou fólií tloušťky nejméně 0,15 mm s přesahem spojů alespoň 80 mm, jak vyžaduje ČSN EN 1264-4. Folie zabraňuje zatečení záměsové vody do spár mezi deskami. Dilatační pásek po obvodu odděluje potěr od stěn a zamezuje akustickým mostům.
Hlavní předností EPS v podlaze je příznivý poměr ceny, tepelného odporu a hmotnosti. Desky se snadno řežou, dobře se s nimi manipuluje a po správném uložení dlouhodobě drží rozměry. Oproti XPS má expandovaný polystyren vyšší nasákavost: dlouhodobá objemová nasákavost při úplném ponoření se uvádí do 5 %. Proto se do trvale vlhkých míst, soklů a přímého kontaktu se zeminou bez hydroizolace hodí spíše extrudovaný polystyren nebo speciální perimetrické desky.
Běžný tvrdý EPS není akustickým izolantem; kročejový útlum zajišťují elastifikované desky označené EPS T, případně kombinace tvrdého EPS s měkčí kročejovou vrstvou. XPS nabízí vyšší pevnost a výrazně nižší nasákavost, je však dražší. EPS zůstává nejrozšířenější volbou tam, kde je podklad suchý, zatížení známé a rozhoduje hospodárnost skladby.
Nejčastější chybou je použití příliš měkké desky nebo pokládka na nerovný podsyp s hrubým zrnem, které se do izolace zatlačuje. Jedna velmi tlustá vrstva se hůře srovnává než dvě až tři tenčí. Mezi EPS a anhydritem není nutná separace vždy, ale pod podlahovým topením fólie povinná je. V koupelnách rozhoduje hydroizolace, nikoli samotný typ polystyrenu, protože anhydrit nesnáší trvalou vlhkost.
U vysokých souvrství nad 150 mm je rozumnější EPS 150 kvůli menšímu stlačení. Pochozí vrstva se smí zatěžovat až po vyzrání potěru. Návrh má vycházet z užitného zatížení podle ČSN EN 1991-1-1 a z tepelnětechnického výpočtu, nikoli z odhadu podle ceny balíku. Správně zvolený a celoplošně podepřený EPS 100 až EPS 200 tvoří stabilní základ podlahy na desítky let. Celoplošný kontakt desky s podkladem je důležitější než pouhé zvýšení čísla třídy.
