Když se rozhodnete sundat staré PVC i s lepidlem, nečeká vás jen fyzická práce, ale hlavně trocha trpělivosti a chytrý postup. Každá podlaha a každé lepidlo reagují trochu jinak, proto je důležité nepodléhat panice a jít krok za krokem. Nejdřív si ujasněte, co je pod PVC za podklad a jak moc chcete povrch zachovat, protože právě to určí nástroje, sílu zásahu i volbu chemie. Ať už vás k tomu vede rekonstrukce, alergie na pach starého lepidla, nebo touha po dřevu, dobrý plán vám ušetří čas, nervy i peníze.
Začněte bezpečně a zorientujte se v materiálech, protože rozdíl mezi plným lepením, pásy lepidla a samolepicí fólií určuje celý zbytek práce. Připravte si ochranné pomůcky: pevné rukavice, brýle, respirátor s filtrem proti organickým výparům a kolenní chrániče – budete za ně vděční, až práce potrvá déle, než jste čekali. Vyvětrejte místnost, vyklidťe ji a chraňte prahy i nábytek, nejlépe kartonem a fólií, abyste si nepoškodili věci kolem. Zkontrolujte, jestli pod PVC nejsou topné kabely, staré prahy s hřebíky nebo křehké stěrky; kde si nejste jistí, opatrně nařízněte roh a podívejte se. Z nářadí se hodí segmentová pilka na PVC a okraje, nůž s odlamovacími břity, široká špachtle, ruční škrabka, případně horkovzdušná pistole, a na těžší lepidla i striper s žiletkovým nožem. Mějte po ruce i kbelík s teplou vodou a saponátem na první očištění, staré hadry, odpadové pytle a značení na třídění odpadu, abyste už během práce udrželi pořádek a nesměšovali chemikálie s běžným odpadem. Pokud si nejste jistí typem lepidla, zkuste malý test: nahřejte kousek, zvedněte PVC, očichejte (opatrně!) a sledujte, zda lepidlo měkne teplem, nebo klade tuhý, skelný odpor – to napoví, jestli víc pomůže teplo, nebo chemie.
Samotné PVC stáhnete nejsnáze po pruzích, ne snažit se rvát celou místnost najednou; dlouhý pás se vám nebude kroutit a udržíte si kontrolu. Ostrým nožem nařežte plochu do pruhů širokých asi 30–40 cm, řežte jen do PVC, nikoli do podkladu, a držte břit šikmo, ať se vám nepřekousne přes hranu. Proužek opatrně zvedněte v rohu špachtlí a vytvořte „úchyt“, za který můžete táhnout, ať neškubete naslepo. Pokud PVC drží jako přibité, pomůže teplo: horkovzdušnou pistolí nebo i žehličkou přes pečicí papír pás postupně prohřívejte, kmitavým pohybem, aby se materiál nespálil. Jakmile je plast vláčný a lepidlo změkne, táhněte stabilně, pomalu a v nízkém úhlu vůči podlaze; trhavý pohyb lepidlo spíš trhá na cáry. Když narazíte na místa s extrémní přilnavostí (prahy, vstupy, kolem radiátorů), položte pás zpět, znovu nahřejte menší úsek a použijte současně špachtli i tah rukou – kombinace tepla a mechaniky je v těchto bodech klíčová. Snažte se nepřehřívat jeden bod příliš dlouho: PVC by křehlo a podklad, zvlášť dřevěný, by se mohl zvlnit. Průběžně uklízejte odříznuté kusy, ať nešlapete po ostrých hranách nože a netvoří se vám kluzké „koberečky“ z odřezků.
Po stržení PVC obvykle zůstane ten nejméně vděčný soupeř – lepidlo, které může být gumoasfaltové, akrylátové, polyuretanové nebo kontaktní; každé reaguje jinak. Než sáhnete po silné chemii, zkuste vždy žebříček od nejšetrnějšího k silnějšímu: mechanika → teplo → specifický odstraňovač; šetří to podklad i vaše zdraví. Mechanicky začněte širokou škrabkou a držte ji v nízkém úhlu, aby se „svážela“ po filmu lepidla a nehrabala do podkladu; krátké tahy fungují lépe než dlouhé. Zaschlý akrylát někdy paradoxně povolí po navlhčení teplou vodou se saponátem a následném seškrabání, ale dejte pozor na dřevo, které vodu nerado. Pro lepidla citlivá na teplo (gumoasfalt, některé kontaktní) bývá účinné znovu prohřátí horkovzduškou a okamžité škrábnutí, dokud je hmota „máslová“. Na polyuretanové a kontaktní lepidlo zvažte specializované přípravky – odstraňovače lepidel na bázi citrusových terpenů, alkoholu či ketonů – vždy ale čtěte technický list a dělejte zkoušku na malé ploše, protože některé podklady (PVC stěrky, laky) mohou zmatnět nebo se nabobtnat. Po chemickém zásahu zbytky setřete savým hadrem, pak dvakrát otřete čistou vodou a nechte vyvětrat; pachy jsou normální, ale prostor musí dýchat.
Někdy se vyplatí povolat do hry nástroje s větší pákou, zvlášť máte-li stovky metrů čtverečních nebo tvrdohlavé vrstvy: elektrický striper s výměnnou žiletkou, oscilace s dlátem, případně bruska s mřížkovým kotoučem na lepidla. Vždy ale zvažte, co je pod vámi – beton unese víc, dřevěná prkna a anhydrit jsou citlivější a snadno je „přepíšete“ vlnou, kterou už stěrka neschová. Prach a špony jsou reálné riziko, proto vysavač s HEPA filtrem je skoro povinný společník, ať si neroznesete lepidlový prach do celého bytu. Pracujte po sektorech a průběžně kontrolujte rovinnost latí nebo delším pravítkem; homogenní film lepidla se může tvářit hladce, ale po částečném seškrábnutí zůstávají drobné „ostrůvky“, které pak dělají mapy pod novou krytinou. Pokud plánujete lepit novou podlahu, stanovte si rovinnost už teď: vše, co ucítíte dlaňí nebo uvidíte proti světlu, vyleze na světlo teprve ve chvíli, kdy bude pozdě. U mechanické cesty se vyplácí pravidlo „málo, ale pořád“, raději více lehčích průchodů než jeden agresivní, který poruší podklad. A nezapomeňte na likvidaci odpadu: PVC i lepidla patří do směsi jen výjimečně; zjistěte si místní sběrný dvůr a zeptejte se, jak třídit kontaminované hadry a chemii.
Finální dočištění je okamžik pravdy: teď se ukáže, zda podklad dýchá a je soudržný. Začněte důkladným vysátím, pak přetřete povrch hadrem zvlhčeným technickým lihem nebo čističem doporučeným výrobcem budoucí stěrky, a sledujte, zda se hadr nelepí a nepřitahuje tmavé šmouhy – to je známka, že na lepidle ještě něco zůstalo. Na savé minerální podklady (beton, anhydrit) je moudré použít penetrační nátěr, který zpevní povrch a sjednotí savost, zatímco u dřeva má často smysl lehké přebroušení a odsátí před aplikací nové vrstvy. Pokud se objeví díry po hmoždinkách, rýhy po škrabce nebo „krátery“ po vytržených ostrůvcích lepidla, opravte je rychletuhnoucím tmelem nebo samonivelační stěrkou – čím dřív, tím lépe, protože při vysychání se chyby zvýrazní. Do nového dne nenechávejte zbytky chemie ani mokré hadry v uzavřeném kbelíku; mohou hřát a zatuchat, vždy je rozložte a nechte odvětrat, případně je odneste podle instrukcí na sběrné místo. Když plánujete dřevěnou nebo vinylovou krytinu, zkontrolujte vlhkost podkladu CM metodou nebo kvalitním vlhkoměrem, protože zbytková vlhkost je tichý zabiják lepidel i klikových spojů. A nakonec: než začnete s novou krytinou, udělejte si „špinavou“ a „čistou“ zónu a chraňte hotový podklad papírem – právě teď je nejzranitelnější.
Tipy na prevenci a drobná zlepšení, která dělají rozdíl, si nechte jako třešničku na závěr – usnadní vám další rekonstrukce i běžný úklid. Kde to jde, volte budoucí krytiny s mechanickým upevněním nebo s lepidly, která se dají reaktivovat teplem či vodou; příští sundávání bude poloviční práce. Při jakékoli práci s teplem držte hasicí sprej nebo přikrývku v dosahu a zakrývejte detektory kouře, ale jen dočasně a bezpečně. Vždy si pište malé pracovní deníčky: jaký odstraňovač a v jakém poměru zabral, jak dlouho se nahřívalo, jaké břity se osvědčily – ušetří to čas vám i každému, kdo přijde po vás. Nástroje na konci dne očistěte, osušte a lehce promažte klouby; při příští etapě nebudete bojovat se zarezlou škrabkou. Pod prahy a kolem trubek nechte pásky maskovací pásky jako „tlumiče“ – ochrání hrany a navíc si vyznačíte místa, která je dobré před novou krytinou ještě jednou zkontrolovat. A pokud si nejste jistí statusem podkladu, zavolejte technika od zamýšlené krytiny na krátkou konzultaci; často je zdarma a poradí konkrétní kompatibilitu stěrek, penetrací a lepidel, což se vrátí na jistotě výsledku.
