Podlahová konstrukce patří k nejzatěžovanějším částem stavby a zároveň k významným cestám úniku tepla, zejména u podlah na terénu a nad nevytápěnými prostory. Polystyrenové desky se proto pokládají pod cementový potěr, anhydrit i podlahové topení, protože spojují nízkou hmotnost, snadné řezání a příznivou cenu. Do běžných obytných místností se používá EPS 100, do kanceláří a skladů EPS 150 a do garáží či dílen EPS 200.
Tloušťka se navrhuje podle požadovaného tepelného odporu; u přízemí nad zeminou se obvykle počítá se 100 až 150 milimetry. Správně navržená podlahová izolace snižuje tepelné ztráty, zlepšuje rozložení tepla v interiéru a prodlužuje životnost celé konstrukce. Materiál musí unést zatížení od potěru, nábytku i provozu, jinak hrozí trvalé stlačení desek a následné praskání nášlapné vrstvy.
Podlahové polystyreny se v praxi dělí především podle způsobu výroby a z toho plynoucích vlastností. Expandovaný polystyren EPS vzniká napěněním kuliček styrenu do bloků, které se poté řežou na desky; vyznačuje se nižší objemovou hmotností, dobrými izolačními schopnostmi, snadnou opracovatelností a přijatelnou cenou, avšak také vyšší nasákavostí a nižší odolností vůči dlouhodobému tlaku.
Extrudovaný polystyren XPS se vyrábí vytlačováním taveniny s uzavřenou buněčnou strukturou, proto téměř nenasakuje vodu, drží rozměry a snáší výrazně vyšší tlak. EPS se hodí do suchých obytných podlah s běžným provozem, XPS do suterénů, podlah na terénu s rizikem vlhkosti a do silně zatížených prostor. Volba mezi oběma typy proto není otázkou prestiže, ale konkrétních podmínek stavby, vlhkostního režimu a požadované tloušťky vrstvy.
Mechanická únosnost je u podlahové izolace stejně důležitá jako tepelný odpor, protože desky nesou potěr, nábytek i provoz. Číslo v označení EPS 100, EPS 150 nebo EPS 200 vyjadřuje napětí v tlaku v kilopascalech při desetiprocentní deformaci. EPS 100 unese přibližně 100 kPa, což pro obytné místnosti s běžným nábytkem stačí; EPS 150 a EPS 200 se volí tam, kde působí vyšší plošné nebo bodové zatížení.
XPS běžně dosahuje 200 až 500 kPa a speciální desky i 700 kPa, proto se používá pod sloupky, v garážích a v průmyslových podlahách. Trvalá zatížitelnost se hodnotí při dvouprocentní deformaci, protože potěr nesmí klesat po celou dobu životnosti stavby. Nedostatečná pevnost izolace se projeví až po zhotovení potěru, kdy už je oprava velmi nákladná a zasahuje celou nášlapnou vrstvu.
Tepelný výkon desky určuje součinitel tepelné vodivosti lambda, který přímo ovlivňuje potřebnou tloušťku vrstvy. Bílý EPS pro podlahy má obvykle lambda 0,035 až 0,040 wattů na metr kelvin, šedý grafitový EPS klesá k 0,031 až 0,033 W/mK díky příměsi grafitu. XPS se pohybuje zhruba v rozmezí 0,030 až 0,038 W/mK a své hodnoty si lépe udrží i ve vlhkém prostředí.
Nižší lambda znamená, že stejného tepelného odporu lze dosáhnout menší tloušťkou, což pomáhá při rekonstrukcích s omezenou konstrukční výškou. U podlahy na terénu nebo nad nevytápěným suterénem se proto navrhuje minimálně 100 milimetrů EPS 100, případně 80 milimetrů XPS. Šetření na tloušťce o desítky milimetrů zvedá tepelné ztráty o desítky procent a dlouhodobě prodražuje provoz vytápění.
Vlhkost a skladba vrstev rozhodují o tom, zda izolace dlouhodobě funguje podle deklarovaných hodnot. EPS při úplném ponoření nasaje až několik procent objemu, proto se v kontaktu se zeminou a v suterénech doplňuje hydroizolací nebo se nahrazuje XPS s nasákavostí často pod jedno procento.
Pod anhydrit i cementový potěr se desky kladou na rovný podklad bez mezer a spáry se přelepují, aby nevznikaly tepelné mosty. Pod podlahové topení se používají speciální EPS desky s rastrovaným povrchem nebo fólií pro uchycení trubek; XPS se volí hlavně tam, kde hrozí vlhkost nebo extrémní tlak. Parozábrana a správné napojení na svislé konstrukce brání kondenzaci uvnitř skladby. Chybná skladba znehodnotí i materiál s výbornými deklarovanými parametry a může poškodit potěr.
Výběr podlahového polystyrenu musí vycházet z výpočtu tepelné techniky, statiky a vlhkostního režimu, nikoli jen z ceny za metr čtvereční. Do suchého obytného přízemí stačí kvalitní EPS 100 nebo šedý EPS 100 v odpovídající tloušťce; do vlhkých a silně zatížených míst patří XPS. Častou chybou je použití měkčího fasádního EPS 70 pod potěr, příliš tenká vrstva kvůli výšce místnosti nebo vynechání hydroizolace u podlahy na terénu.
Elastifikované desky typu EPS T se přidávají jen tam, kde je požadován útlum kročejového hluku mezi podlažími. Investice do správného typu a tloušťky se vrací nižší spotřebou tepla a bezporuchovým provozem podlahy po desítky let. Konzultace s projektantem před nákupem desek proto ušetří nákladné předělávky hotové podlahy.
