Tepelná izolace podlahy tvoří podstatnou část obálky budovy, zejména u přízemí přilehlého k zemině a u stropů nad nevytápěnými prostorami. Přes podlahu na terénu odchází zhruba deset až patnáct procent tepelných ztrát domu. Nedostatečná vrstva izolantu snižuje povrchovou teplotu nášlapné vrstvy a zvyšuje pocit chladu. Norma ČSN 73 0540-2 stanovuje pro podlahu vstupního vytápěného podlaží přilehlou k zemině požadované U nejvýše 0,30 W/(m²·K); doporučené hodnoty klesají k 0,22 až 0,15 W/(m²·K) a u pasivních domů až k 0,12 W/(m²·K).
Správně navržená tepelná izolace podlahy snižuje spotřebu tepla, omezuje kondenzaci a zvyšuje tepelnou pohodu. U podlahového vytápění je nutné tloušťku izolace navýšit přibližně o třicet až čtyřicet procent kvůli vyššímu teplotnímu spádu.
Do podlah se nejčastěji ukládá podlahový polystyren ve variantách EPS 100 až EPS 200 s lambdou 0,031 až 0,037 W/(m·K) a pevností 100 až 200 kPa, nebo vlhkoodolný XPS. Pěnový polyuretan PUR se používá jako desky i stříkaná pěna s velmi nízkou tepelnou vodivostí a vyplněním nerovností. Izolační desky PIR dosahují λ přibližně 0,022 až 0,028 W/(m·K), proto při stejném odporu R stačí menší tloušťka. Minerální vata je nehořlavá, paropropustná a tlumí kročejový hluk, má však nižší únosnost.
Pěnové sklo je nenasákavé, parotěsné a extrémně únosné ve vlhkém terénu. Fenolická pěna nabízí λ okolo 0,020 až 0,021 W/(m·K) při malé tloušťce. Dřevovláknitá izolace je difuzně otevřená a silně akumuluje teplo. Korková izolace podlah je přírodní, prakticky nenasákavá a současně tepelná i kročejová. Volba izolantu musí vždy vycházet z vlhkosti, zatížení a požadovaného tepelného odporu.
Tloušťka izolace se odvozuje z požadovaného tepelného odporu R a deklarované lambdy materiálu vztahem R = d / λ. Pro běžný rodinný dům na zemině se u EPS 100 uvádí zhruba 80 až 120 mm, u nízkoenergetického a pasivního standardu 150 až 200 mm. U PIR nebo fenolické pěny postačí díky nižší lambdě výrazně menší vrstva.
Isover pro podlahu přilehlou k zemině uvádí při požadovaném U = 0,30 W/(m²·K) orientačně 130 mm izolace s λ okolo 0,038 W/(m·K) a pro doporučené hodnoty 180 až 260 mm. Mezi vytápěnými podlažími rozhoduje především kročejový útlum, proto stačí 20 až 40 mm. Poddimenzovaná izolace ušetří výšku, ale trvale zhorší energetickou bilanci. Tloušťka proto nesmí být volena podle zbývající konstrukční rezervy, nýbrž podle cílového součinitele prostupu tepla celé skladby.
Skladba podlahy na zemině začíná hutněným podsypem a podkladním betonem, následuje hydroizolace proti zemní vlhkosti, teprve poté tepelná izolace, separace a roznášecí potěr. Do vlhkého prostředí a vysokého zatížení se hodí XPS nebo pěnové sklo, do běžných obytných místností EPS 100 až EPS 150. Nad nevytápěným suterénem lze izolovat i zespodu, pokud to dovolí světlá výška.
Mezi podlažími se kombinuje tepelná a kročejová vrstva, často minerální vata nebo elastifikovaný polystyren. Pod podlahové topení se používají speciální desky s rastrem nebo fólií; izolace musí ležet pod topnou rovinou, jinak teplo uniká do konstrukce. Hydroizolace a parotěsné vrstvy se nesmějí proříznout prostupy. Správné pořadí vrstev a souvislá hydroizolace rozhodují o životnosti celé podlahy stejně jako samotný izolant.
Nejčastější chybou je volba příliš tenké vrstvy kvůli úspoře světlé výšky; třicet milimetrů EPS místo osmdesáti výrazně zhorší tepelný odpor a ztráty. Druhou chybou je použití měkké minerální vaty pod těžký potěr bez ochrany proti vlhkosti z lité směsi. Třetí chybou je podcenění pevnosti v tlaku: EPS 50 a EPS 70 do zatížených podlah nepatří, do obytných prostor se běžně volí EPS 100, do garáží XPS s vyšší únosností.
Čtvrtou chybou jsou mezery mezi deskami a nezaizolovaný obvod u stěn, které tvoří tepelné mosty. Pátou chybou je absence hydroizolace u podlahy na terénu. Vlhkost v izolantu zvyšuje tepelnou vodivost a může poškodit potěr i nášlapnou vrstvu. Izolace plní návrhové parametry jen tehdy, zůstane-li suchá, celistvá a stlačená pouze v mezích deklarované pevnosti.
Výběr izolace podlahy je kompromisem mezi lambdou, tloušťkou, únosností, vlhkostní odolností, požární třídou, akustikou a cenou materiálu. EPS zůstává nejrozšířenější volbou pro běžné obytné podlahy díky dostupnosti a snadné pokládce. XPS a pěnové sklo řeší vlhké a silně zatížené konstrukce.
PIR a fenolická pěna šetří výšku při rekonstrukcích a v pasivních domech. Minerální vata, dřevovlákno a korek posilují akustiku a u přírodních materiálů i difuzní otevřenost. Úspora energie z dobře zateplené podlahy se pohybuje v řádu deseti procent celkových ztrát vytápěním, u podlahy na zemině je proto návratnost dlouhodobá. Definitivní tloušťku a typ má stanovit tepelnětechnický výpočet konkrétní skladby, nikoli obecný ceníkový odhad bez znalosti zatížení.
